Na desce z těla dubu, jenž šuměl v pralese Tater, mezi papíry, perem, inkoustem, tužkou, nad psacím strojem, červánky vzplály jak na nebi z jitra,
slunce za nimi kluše, je zvědavé na svět, na všechny nerosty, rostliny, tvory, které objevují se v kruzích let dřeva, pak, zdá se mi, divoká řeka či moře
hučí mi pod prsty, valí se Suezským průplavem odněkud kamsi (jsou ve vlnách ryby a škeble) a v dálce jeví se zaoceánský parník,
plovoucí město, houká a čoudí, až dýmem mi zasmuší pokoj. Teď na stole vyrůstá džungle: v ní plíží se číhavé šelmy,
Ind zápasí s tygrem, pak blíží se sloni, je slyšeti dunivý pochod mohutných nohou, a kobra pozvedá hlavu ze zrádných travin; v pozadí mračí se horstvo, které až do nebes vede,
ledovce Gaurisankaru, na sirém hrotu vlá vítězný prapor. Ó, nebe, co zahléd jsem právě:
ohromné město (zajisté New York), bohaté na mrakodrapy a hemžení lidstva, křičící vozidly, letadly obletované, trčí zde v očekávání dramat a frašek,
a po hlavní třídě jdou verše mé, próza, jak křížovou cestou, jak by šly po svahu sopky, která již za chvíli začne chrliti oheň a lávu
a pohřbí mne i rušné to město do hlubin mamutí sluje. Však stůl můj je kouzelná mapa, svítilna Aladinova,
bleskem se vyhoupne krásná Francouzka přes okraj desky, přitančí na papír, svléká se, svádí mne v náruč, Malajec jako stín za ní, metá kris po mně,
amok! zasahuje mé srdce, z nějž proudem krev stříká, marně se snažím ji zahradit rukou, jsem všecek již zatopen krví –
klesám, jsem mrtev. Bubny pohřebně víří, polnice vřeští! Na stolní desce rozběsnila se válka: lidí mrak zákopy kopá, děla hřmí, duní,
vojska jsou donucována co nejvíc vraždit a ničit, plynové masky jdou proti příšerným jedům, granáty, bomby rvou domy, nebe je plamenná výheň (možná že peklo),
neboť se zjevil teď satan, který se v draka však mění, přehlíží pomník zkázy, odlétá k chmurnému horstvu, v pařátech svírá
plačící děcko. Ach, dive, já myslil, že dumám u stolu v síni a zatím dlím v rakety nitru, která v dál vesmírem prchá, mil tisíce polyká dravě,
razí si cestu k bratrské hvězdě. Avion přejel v noční tmě Lunu. Srážka!
Skákací můstek. Pod ním se vlní oceán ticha. Červeně oděný básník (nebo jen pilot)
vrhá se v prázdno, teď z blankytu padá, padák se rozevřel, dopadl
do víru Věčna neb na zem’, alespoň vyšplíchla vlna nadšeně vzhůru až k Marsu.
To snil jsem snad v podmořském člunu, neb tísní mne zelené šero a pocit, jak sjížděl bych střelou v temnotu zhušťující se,
jen zářící ryby se blesknou u mého okna, vidím i trupy antických veslic, spí s nákladem zlata a tajů
staletí ve hrobce mořské, jak Atlantis s dávnými městy, kde neznámí králové vládli, jak pravěk spí ve vrstvách zemských
a starověk v hrdinných bájích a středověk v zetlelých knihách. Teď slyším, jak vězněný skřivan se rozpomněl na zpěv, dva psi se vztekle rvou o kost,
a s pouti vedu chlapečka k matce, ztratil se, chudák, na desce stolu v bludišti filmů, jež přes něj se hnaly, (mohl se utopit v slzách)
na cestě došli jsme právě k cirkusu, přijel prý z končin, v kterých je tuleňů domov a Eskymák harpunou loví.
Smíchy, zní smíchy! Kdos vhodil mi na stůl teď pohled, stůl změnil se v poštovní schránku, píše mi učitel ze vsi,
a rázem stůl vlní se klasy, šumějí, zrají a voní, (i stůl chce kvésti, mít plody, je přece součástí stromu) za humny pasou se husy,
s pole se žebřiňák vrací, těhotný sklizní, dědina v údolí čeká na posvícení... Jeptišky ruka
mi nalévá růžový likér, radio, vzduchová reportáž, vysílá zprávy, že uprchl vězeň, povstání vzplanulo v Číně,
v Anglii dostihy koní, v Peru byl president zabit, v Berlíně sněmovna hoří. Rychlík mi vyjíždí z očí, unáší milence k moři...
Nádražní barevné krystaly kmitají nocí. Hangár snů rozevírá se, z něj vyplouvá zeppelin k letu za uprchlíky.
Varhany na moři, harfy na alpských ledovcích, basy v kráteru Etny! Hoboj zní s ostrova v řece, zvečera zkropené světly, s odlesky na vlnách zdá se připoután řetězy k břehu.
Cowboyů hádky; dětská ukolébavka. Tamtamy temně pláčí z Afriky srdce. Orchestr živlů!
Budoucí virtuos blouzní na houslích krásy... A stále se střídají snímky, můj stůl je kapesní kino
a přece v něm celý náš vesmír, nalézám na něm, co hledám, o čem sním, rozjímám, badám, všechno, co žiji,
cestuji hranolem světa, od země k slunci
Cookies on Poetry Cove