Do ticha osamocení prchl jsi, raněný orel!
Jak bezmocný Francouzů císař na skalném ostrově kdysi
zříš poznovu vítězství svoje míjeti v oblacích snění.
Jen občasně života moře pošle ti soucitnou vlnu,
jak vzpomínky důvěrný pozdrav
v zmlklý tvůj, ztajený eksil.
Ó, básníku slunce a lásky, bez slunce, bez lásky nyní,
své srdce jsi vyhýřil v písních, srdce své dával’s a rozdal,
jen samota, smutek ti zbyly, hořko a odříkávání.
Tvá lyra, již opustil’s chorý, na břehu věčnosti plane;
jsou sluneční paprsky struny, vítr v nich ztlumeně hraje
tvou píseň, tvou epopej žití, která nechť ozve se v nitrech:
bolestí k hvězdám.
Dotrpěl! Uvadlé tělo vráceno mateřské Zemi,
ke které zahořel láskou, hymnami ověnčuje ji,
Hellady zářící pěvec, Múzami zlíbaný k smrti.
Dočasně zchromená křídla pohromou stihlého ducha
vznesla se osvobozena v zásvětnou tajemna sféru,
s její by splynul hvězd hudbou
v smířlivém souzvuku věčna.
Ikaros nového věku! Heliův milenec vroucný,
toužící po hvězdné výši, prahnoucí pochopit Vesmír,
bezměrné radosti moře, bezměrné žalosti moře.
Odešel v podsvětí stínů. Umlklo pěvcovo srdce. –
Památku jeho však bude potomkům připomínati
chrám jeho díla.