Podej mi ruku, básníku příští,
chci ti ji stisknout a přát ti šťastnou cestu,
neb je to cesta těžká, pout od srdce k srdcím.
Já napsal jsem pouze několik tónů
z velké Písně, již jsem vytušil ve snu,
toulal jsem se jen chvilku, abych opět
vrátil se domů a pověsil lyru na zeď.
Až budu odpočívati
v zahradě u své vily na konci Prahy
(nebo v chatě u staňkovského moře)
budu pozorně naslouchat
zda mezi hovorem stromů a štěbetem ptačím
rozeznám v dálce tvůj zpěv, jímž dojímáš skály,
tišíš bouřlivé vodstvo, otvíráš poklady země,
sdružuješ lidská srdce v bratrské lásce,
opěváš krásy své vlasti.
Budu tě provázet v duchu, Orfee příští,
nitro mé bude radostí plesat,
když uslyším zpěv smělejší nežli byl můj,
světlejší, pronikavější,
jenž přiletí ke mně
přes české vrchy, pole a háje
na toulce světem