Byl chudý sirotek. Ve tmavém hvozdě žil –
a skalních doupatech; znal všechny písně ptáků
a živé prameny a zámky čarných vil,
jež věže z achatů nořily do oblaků.
Za modrých večerů do kraje vycházel,
když luna zardělá nad hvozdy závoj tkala,
když z dálných předhoří zazněly tóny cell
a kněžna rusalek své písně rozelkala.
Na žlutém balvanu tak sedal každý den
v sšeřeném úvale, jejž kapraď zarůstala,
a bílé levkoje a květy plavých žen
v jichž lepých korunách mdlá jeho duše lkala........
Dnes povad’ zlatý hvozd... S ním víly odešly
do vodní hlubiny, jež zrakům zakleta je
a v sirém potoce se shlíží měsíc mdlý
a vůně vzpomínek na jasné slzy taje – – –
Za teplých večerů teď tady ticho je,
když hvězdy voskové nad lesy závoj tkají.
A v šero pižmové zní hlasy hoboje.
Kříž Jižní zaplanul nad oněmlými kraji....