Krajina teskná zapadlá
a rybníků v ní zrcadla...
A vrby sklání větve své
nad hládí vody špinavé.
Zde u vrb dlíme dlouhý čas...
Čekáme, že snad kolem nás
kdys život půjde smavý tu
v paprscích sledních zásvitu.
A stále čekáme tu jen.
A Život je přec stále Sen...
A hlavy těžší, bílý vlas.
Což život nezajde sem as?...
Tolik jsme po něm toužili,
tolik tuch v prsou ožili,
až zde jsme u vod usedli
zklamáni, tišší, smutní, mdlí...
Snad půjde život kolem nás,
však možná pozdě bude as:
vlas bílý zcela, srdce mdlé
a tělo touhou uchřadlé...