Za mořem v rokli tmavých skal
před lety chmurný zámek stál,
a v zámku bydlil bledý král,
ten prý se nikdy neusmál.
Měl bílé ruce jako sníh
a modré hvězdy v kadeřích,
byl, tak dí pověst, synem víl
a zaklet, aby věčně snil.
Za nocí mdlých a měsíčných
chodbami bloudil bled a tich,
tu bylo slyšet jeho hlas,
jak chodbami se smutně třás’.
A marně hledal tajný sál,
kde svého sluhu pochoval,
jenž by mu přines zlatý smích
z dalekých krajů půlnočních.
A v tmavé věži seděl kmet
a čekal bůh ví kolik let.
A panic dveří nenalez,
a klíče ztrávil dávno rez....
Byl jeden sluha, jeden král
a ten se nikdy neusmál....