Noc v křečích zmírala. Kdes v dálce rděl se den,
a moře chvělo se jak nepokojný sen
a moře stenalo a nymfy zpívaly,
jich zpěv jak rackové se vznášel se skály.
A z hloubi obzoru se koráb objevil,
plul slepě k úskalí, kam nymf jej lákal kvil,
ve zrádnou končinu v snách jitřních zabloudil.
A s lodi kapitán se díval, zsinalý,
jen mlčky naslouchal, jak nymfy lákaly,
nic nezřel, neviděl, než bílá těla jich,
jich těla kvetoucí ve vlnách vzpěněných.
A vichr bezbrannou loď k skryté pasti hnal,
kde příboj zuřivý jak lačný netvor řval,
kde koráb opilý v skal zubech ztroskotal.
Však mladý námořník nymf zjevy zmámen byl,
nic vůkol neslyšel, než jejich sladký kvil,
i když se koráb již v tůň mořskou potopil.
Vzplál den. A s úskalí zpěv svůdný hlaholil.