Až někdy půjdu
s pokleslou hlavou, oslněn pohled
sluncem, jež slavně nad obzor vzplálo,
po němž jsem toužil po celý život,
až někdy půjdu,
zanechávaje za sebou stopy svěcené krví,
sklíčená bytost v životě skvoucím –
tehdy snad v srdci ucítím pocel
jásavé záře vzešlého slunce,
od něho vzdálen v údolí chladném,
rozbolněn touhou zesláblou lety,
neznámý básník.