V závoji mythických věků zvedáš se před mými zraky, postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým... Odvážný dobyvateli, dychtící ovládnout zemi,
hvězdy své porobit vládě, rozpiati vesmíru náruč, nevěřím, kdysi že skonal’s na kterés’ výpravě slavné v šedivé dávnověkosti.
Odešla zevnější maska, dočasná podoba jenom, duchová bytost tvá žije věčně, jak žila již dříve v postavě Achilleově, v nadlidských titanů činech, věčně se vtělujíc v život...
V Juliu Caesaru povstal’s, k vítězství Římany veda, posléz bys’ proboden klesl proradnou přítele dýkou, v Nelsona kdysi se vtělil’s,
v bitvě jenž u Trafalgaru vydechl rekovnou duši krvavým vavřínem věnčen, v Napoleonu jsi ožil,
Evropou v základech zachvěv, abysi dotrpěl trudně na sirém ostrově v moři. Ožil jsi v Archimedovi, zemí jenž pakou chtěl pohnout,
ožil jsi v Buonarottim, věčnost jenž vdechl svým dílům, ožil jsi v Beethovenovi, vesmír jenž promítal v hudbu,
ožil jsi v básnících slunných, k hvězdám již varyto vznesli. Procítáš v přečetných recích, vědcích a dobyvatelích,
od věků do věků znova věčně se vtěluje v život, stále se zdokonaluje. V závoji budoucích věků zvedáš se před mými zraky,
postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým... Vidím tě, člověka činu, nikoli v proudech již krve, na troskách zdeptaných říší, jako kdys v dřívějších dobách,
vidím tě, lidskosti reka, vítěze duchem, ne zbraní, božského syna! který zem’ ovládne láskou, na hvězdách pozdraví bratry,
vesmír svým důmyslem prožhne. Tehdy své dovršíš dílo, s vesmírem v jediné splyneš, dosáhnuv poslání cíle, zářící dobyvateli!
Cookies on Poetry Cove