V závoji bájivé doby zvedáš se před vnitřním zrakem, postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým... Odvážný dobyvateli, dychtící ovládnout Zemi,
nevěřím, kdysi že skonal’s na kterés výpravě slavné v mlhavé dávnověkosti. Odešla zevnější maska, dočasná podoba jenom,
duchová bytost tvá žije stále, jak žila již dříve v postavě Achilleově, v Titanů odvahy činech, stále se vtělujíc v život... V Juliu Caesaru procit’s, Římany k vítězství veda,
posléz bys proboden klesl zrádného přítele dýkou, v Nelsona kdysi ses vtělil, v bitvě jenž u Trafalgaru
vydechl hrdinnou duši krvavým vavřínem věnčen, v Napoleonu jsi ožil, Evropou v základech zachvěv,
abysi dotrpěl trudně na pustém ostrově v moři. Ožil jsi v Archimedovi, pákou jenž zemí chtěl pohnout, ožil jsi v Buonarottim,
duši jenž mramoru vdechl, ožil jsi v Beethovenovi, vesmír jenž zaklínal v hudbu, ožil jsi v básnících slunných,
k hvězdám již varyto vznesli. Procítáš v přečetných recích, vědcích a dobyvatelích, od věků do věků znova různě se vtěluje v život,
stále se zdokonaluje. V závoji budoucí doby zvedáš se před vnitřním zrakem, postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým...
Vidím tě, člověka činu, nikoli v proudech již krve, na troskách zdeptaných říší, jako kdys v dřívějších dobách, vidím tě, lidskosti reka, vítěze duchem, ne zbraní,
božského syna! který zem’ ovládne láskou, na hvězdách pozdraví bratry, vesmír svým důmyslem prožhne.
Tehdy své dovršíš dílo, s vesmírem v jediné splyneš, dosáhnuv poslání cíle, rekovný dobyvateli!
Cookies on Poetry Cove