Kdys navštívil jsem svého spolužáka
po dobrodružné době odloučení.
Měl svadlé tváře; stěží jsem ho poznal:
však světlá duše v očích žalující
přec chvílí blýskla jako stružka vody
v tmě smutné studně lety vyčerpané.
Mdlé slunce šlo si k moři odpočinout,
nad domy vlál šál jeho šarlatový,
jenž prokmitával zasmušilým oknem,
u něhož seděl, zadívaný v sebe
a záře růží věnčila mu čelo:
To duchem dlel snad v kvetoucích dnech mládí,
zřel pole, lesy, jimiž rád se toulal,
kdy neznal trudu, nezhořk’ utrpením.
Tak dumali jsme, sebou zaujati,
a vzpomínali... Šero přitékalo.
Zrak povšiml si jeho zhublých rukou,
a soucit mlčky obejmul mé srdce.
Pak vstal; sňal se zdi staré, vzácné housle
a smyčcem přeběh’ dřímající struny.
Tu vlny zvuků šero rozvířily,
a chvějným vzlykem housle rozeštkaly
sny mládí, jarní tužby, tajná přání,
kdy lačnili jsme po hvězd klamném věnci,
po nedočkavých vroucných loktech lásky –
ach, křehké písně, které v nitru kvetly,
však jako skryté slzy uvadnou...