Tolik jsem se naplakal
ve své duši trudné,
komu bych své srdce dal,
něžné srdce svoje dal
na své pouti bludné.
A ty’s přišla jako den
jarní plný vůně,
zakývala’s do oken,
za kterými bledý sen
dlouhá léta stůně...
A když jsi mne na čelo
políbila dlouze,
srdce tiše zaznělo,
jasnou písní zaznělo
v nekonečné touze.
A mé kraje tesknící
procitly v tvém hlase,
slunce paprsk zářící,
květy vonné zářící
zaplanuly zase.
A já tak se naplakal
ve své duši trudné,
komu bych své srdce dal,
něžné srdce svoje dal
na své pouti bludné.