Tak klidna nebyla noc v září dráhně času,
plul měsíc po nebi v bělavých mráčků cloně,
jas žlutězelený vrh’ zahrad po záhoně,
v pruh bílé silnice a ve vrb nahou řasu.
Splav řeky píseň pěl do kolébavky hlasu,
přes lesklé brlení proud vody pěnou roně,
spal tvrdě širý kraj; jen k šedým lesům koně
kam’s unášeli v dál jásavou zpitou chasu.
Leč umlk’ hlomoz v sled, i šelest větrů v polích,
vzduch těžký dřímotou byl, v stromů větvích holých
se zachvěl první mráz jak v přeletavém kmitu.
V té chvíli touha v znavené se zvedla duši,
v ráz zemřít, zaniknout v nic, jež se sotva tuší,
v nic, jež je bez hranic a bez bolu a citů.