Jak velký prorok vstoup’s ve řvoucí davy,
jež hlučily, se spíjely a smály,
jichž ryk a vřava, zkluzký vtip a zpěvy
až k sluchu Tvému žitím dolehaly.
A na Tvém čele dlelo přemítání,
v něž myšlenky své břitké vrásky vryly,
vždyť uzřel jsi, jda stopou zkrvavělou,
jak o sousto sešlé se davy vryly.
Ty znáš ten lid, jenž výská v karnevalu,
ve víru mask a vůni spití čpavé,
jenž hledá dívek obejmutí měkké
a zřítelnice opojné a tmavé.
Ty znáš i chasu, jsou to Shylokové,
již zlatem miná v tajnu skrýší zvoní,
a pro haléř, jenž zapad pod podlahu,
pak zoufalé a hořké slzy roní.
A znáš i ty, jichž vysílená těla
již od kolébky v jařmu porob úpí,
a znáš jich bídu. Ta jim v krvi střebe,
a mozek rvou jim spáry její supí.
Ty znáš je, znáš! Tvých děl to známí reci,
jichž peklo, mistře, věrně líčit umíš,
byť byli němi – hluši – bez pocitu! –
I mrtvolám jich vždy Ty porozumíš.
„Ti velcí jsou!“ tak čítám ve Tvých dílech,
„ne v přepychu, lži, klamu, hodování,
ti velcí jsou, že trpí, pláčou, kvílí
od zrodu k skonu v dlouhém umírání.
Ti velcí jsou, že hynou odkopnuti,
neznámí, bídní, v němé resignaci,
bez stesku, stenu, slz a bez reptání!“
Ty sám jsi řek’: „To reci jsou a – jací!“