Ano – zlehka pouštěj mraky svoje,
Neb tě nikdo k spěchu nenutí;
Já pak nechci, aby leknutí
Pohněvalo děvče, někdy moje! –
Jednou – veda kruté s láskou boje,
Stál jsem v prose: ona tu s chutí
Po mezi jde; – plesám, bez hnutí
Jako dřevěná tu socha stoje.
Vůkol mě létali vrabečkové
Bez bázně na klásek se klasu,
A v líbezném pěli souhlasu.
Ona přijdouc, hned se jemně lekla –
A otevrouc ústa malinové:
„I jdi!“ jaksi divně na mne hekla. *)