Tvé kdy srdce mé, o dívko, hřálo:
Jak to jsem libostně ještě žil!
Věk zlatý tenkráte můj, hle, byl,
Tvé když očko na mne jasně plálo.
Všecko rozkoše mi věrně přálo;
Růže květla libě – chlad blažil,
Vzduch fialky med ve srdce lil –
Všecko, všecko jen se na mne smálo!
Ach! nyní to není takto více!
Zdá se teď mne být vše pustlivo –
Všecko černo, trudno, tesklivo.
Ó, pones sem růžové své líce,
Dívko! – ach! sic na břeh půjdu sobě,
A skočím – do loktů, Lenko, tobě.