Rákose hovorný, a ty vodo, Vodo šumná! – utichnětež nyní, Neboť zpívám o nesmírné lásce! – Co to letí ze tmavého lesa?
Zelený to sokol? čili orel, Černý orel v soumraku večerním? Aj, není to sokol, ani orel, Ale Kalvod je to, rybák mladý;
Běží přes hory a doly prudce, Přes hory a doly ku nevěstě. – A když přijde ku záborské skále, Z černé díry bystro proti němu
Vyletělo sedmero sov černých. „Hoj, ty june, june zlatovlasý! Nechoď v noci po lukách polabských, Ať nezavedou tě bludná světla!“
Ale neposlechnul bujný Kalvod, Co mu nočních sov hučelo sedum; Běží lesinou jelenem prudkým, Šumným větrem přes vysoké hory,
A vodou se jako ryba brodí. – A když přijde k prorockému dubu, Zašumělo jemu husté větví: „Vrať se domů, june zlatovlasý,
Ať nepotká tebe osud krutý!“ Ale Kalvod, v plápolu milosti Neposlechna větvic radu svatých, Chvátal dále po lučině labské,
Aby obejmul svou mladou dívku, Dřív než slunce z růžna vstane lůžka. Hučí, hučí hrůzně prudká řeka, Valíc proudem jedle z černých lesóv:
„Vrať se, vrať se, june zlatovlasý, Ať vlna tě nezachvátí moje!“ Lekne se tu Kalvod hrůzou jatý. Zastaví se v prudkém letu mladík,
Na druhou stranu se mutně dívá. – Aj, na lučině na druhém břehu Dvě světýlka vidí charpomodrá; Byly sou to dvě bludičky noční,
On pak myslel, že to z oken světlo. Podlé břehu pádí junoch rusý, Podlé břehu hromohlučné řeky, Najde loďku v rákosu pokojném
A plaví se přes řeku hrůzotnou. Hučí, hučí smutně kalná řeka, Píseň hučí nad hrobem mládence. Plakaly pro něho mladé dívky. –
Praví se, že ne noční bludičky, Ale modré oči zavedly ho. – Rákose hovorný! a ty vodo, Vodo šumná, – požalujtež semnou,
Dozpěval sem píseň o Kalvodu. – –
Cookies on Poetry Cove