ZELENÁ ŽABIČKA.

Hořká jak pelyněk, nad šťavlík snad kyselejší A trpčí nad trnčice jest bez náděje láska. – Vorše rybák Jarvod – (zdařilé bylo toť jeho dílo) – Pod kořenem zarazil, kdež příznivo jest ticho lovci,

A vstoupiv na břeh, k rokytí svou loďku zapoutal A zděť pod košatým rozhostil pak se keříkem; Neb se to libě leží na trávě rybákovi často, A v lodi pastýřům, ana po hladinách se kolíbá.

I plyne z ust jemných výlev žádosti tajemné: „Slyš zelená mne žabičko! – aneb zdaž v tomto jezerku Na způsob vodních se umýváš v rákosu bůžkův, Neb z hustých větví zdaž na mě rybáka se díváš!

Když u večer zpíváš, tuť počnou Víly jezerní Po květných lučinách při měsíčku křepčiti nočním, Pěvkyně rozkošná! – Božský však ples mě nevábí, Co jsem pod javorem hezkou viděl ondyno Žalku! –“

„Aj, stádečko malé, dvě krávy a jednu jalůvku, A dvě kozičky mladé, bílé jako mléko pojarní, Tamto pase, bravu hezkého hezká ta pasačka! Slyš mne žabičko dnes, umělá ty věstkyně dešťův!

Slyš ze bojácných úst výlev žádosti tajemné, A přivolej s nebe dešť, – deštěm nebe ach přivoláš mi! Ať uvidím dívku, před deštěm utíkati hezkou! –“ „Zůstanu přec jen chud, rybném zde na tomto jezerku,

Dvou jarobujných stád, a milého palouku sa pánem, Jestli nedáno mi jest panování v srdci panenském. Slyš ze bojácných ust výlev žádosti tajemné, A přivolej s nebe dešť, zelená ty věstkyně dešťův! –“

A hle! tichý mráček jarní nebe jemně zatáhnul Od krakonoských hor. Dešť náhle padal s nebe hustý, A stepilá stádečko kolem popoháněla Žalka. – Jarvod pak uviděv, byl rád; ba i doufati počnul

A studničku malou udělal ve chládku libostném, Lekno kolem bílé, na spůsob věnce nasázel, Pak do studnice té věstnou-tě žabičku vypustil, A zradoval se z ní, a ctil ji co bůžka malého. –