Jednou jakés děťátko
Skokem přiběhlo ke mně.
Tuším, že byl Milek to;
Neboť zavázaná měl
Očinka ten chlapeček,
A toul se šípy zádu,
I též bílá perútka. –
Sepalť ručinky vzhůru,
A takto na mne ňoukal:
„Prosím, prosím tě, mládku,
Okaž mi Linku krásnou!
Mnohoť mi má matinka
O kráse Linky šeptla:
„O dítě mé! z děvin všech
Děvinka, věř mi! jen ta
Podobě mé se blíží.“
Takto mně řekla jednou.
Ukaž! prosím tě, mládku,
Ukaž mi Linku krásnou!“
Hm, ještě tak malinký –
A již šilháš po holkách –?
(Pravím tomu chlapečku)
Klučínku, po bradě vždyť
Ti ještě mléko proudí!? –
Budiž však! Linku tobě
Ukáži ještě dneska.
Vidíš-li ji pak? Tamto
Fialkovém na lůžku
Líninka má spočívá!
Vidíš-li pak? – Vidíš ji?
„Nemožno! ach nemožno!“
Praví Milek zlehounka,
„Vždyť mám zavázaná, hle,
Očinka! Prosím tě,
Drobátko šat mi odvaž,
Abych viděl děvinku!“
S očí když jsem mu šátek
Strhl: chlapečka vezmu
Do loktů, mou by Linku
Viděl čtverák malinký.
Řku pak: „Vidíš-li ji, tu
Děvinku krasolícou?“
Načež Milek mi šepce:
„Vidím! – vidím, vidím! – však –
O mládku, dej dolů mne –
Prosím tě, rychle – ach – a
Zavaž mi očka šátkem;
O – sic děvinky krásou
Zajisté – ach – oslepnu!!“