Jednou o půlnoční době
Věčnost nad světy se vznášela;
Přísně vůkol sebe hleděla
A pak sama k sobě,
Jako tázajecí, promluvila:
„Kde jsi, již jsem sobě vyvolila,
Statných roditelko reků?
Kde jsi, již jsem opustila
V blahu svatém, u květoucím věku?“
To když česká země uslyšela,
Takto sobě stěžovala:
„Ach, Věčnosti, rodná matko moje!
Pryč je cokoliv jsem zrodila;
Kletba Černobohů zhubila
Mé udatné syny, vnuky tvoje;
A kde královský hlaholil řev,
Tam teď zuří božský hněv.“
Země česká bědovati přestala,
Věčnost začala:
„O ty země, pěkné dítě moje,
Hodných myšlenek mých předměte!
Když se modlíš, větry ztichněte,
Ať uslyším svaté tužby tvoje!
Chrabrost nepřejí ti božské sudby:
Budiž tedy slavnou kouzlem hudby,
Ať tě mine, moci mé se boje,
Čas i diví živlů proudové,
Aby uviděli světové,
Že jsi vyvolené dítě moje!“
Byť i v podobě to změnu vzalo,
Předc, co božské je, to božsky vykvěte;
A tak ze lvů statných doupěte –
Aby slavno nové slávě vzniku dalo –
Slavičí se hnízdo udělalo!