Mračna již ladné nebe mijí a
Vesna krásné zas pootevře lůno –
Příroda plésá, stromoví pučí a
Kvítky peřesté,
Růže rozkošná netěší mě více;
V chládku pod listem spanilém ve rouchu,
V prostotě sličné oko mé baví jen
Ctná violinka.
Tak Ty se rdíš ve spanilosti božské
Vzdálena světské nadutosti! Zrak Tvůj
Srdce mé sladkou naplnil, hle! touhou,
Dívko milostná!
O, by mi vždy jen bylo přáno zírat
V očko modrounké, vždy by kol vanul mne
Vzduch, který z úst Tvých medových line přes
Purpurové rty!