UČENÁ STRAKA.

Pěj mi, Žalosto milý, nebo dávno jsem tě neslouchal Zpívati juž; zapěj mně nyní smutnou onu píseň: „V háji holoubek mutno letával“ – a já ti kozlátko Dáti volím, jako pěnka běloučké; jen se podívej

Tam pod skálu mechem pozarostlou, jakže milounce Své krásné, táhlé do vysosti hrdélko napíná, List zelený z nízké rokytečky pourvati touže! Než, zapěješli mi dumku milou, co na louce onehdá

Před večerem zpívals: straku pak bych dal ti, Žalosto, Svou milenou; věru na strace té mnoho sobě zakládám. Žal mě k pláči nutí, ale tobě – odepřeti nelze! – Jak slavíček, když veselém ve háji,

Skákaje s větví zelených na větve, V plésu vábném své klokotá miloučké Písně radosti: Takť i já jindá, po palouku labském

Hnávaje stádo, vždy vesel chodil sem, Usta má zvučná jen vylévala vždy Hlásky radostné. Zdaž si poslouchal, bělavý měsíčku!

V klín ve noční zdech vylinouti bolný? Tvou, potůčku, kdy smutila hladinku Slza žalosti? Než, co sem krásná tě viděl pasačko,

Už polabská víc nekojí mne krása – Toužebností můj opojen těká teď Duch ve budoucnu. Krásně pěje ptáček, když bolně samičku volává!

Pojď teď, pěvče milý, do chaloupky, a já ti, Žalosto, Rád straku dám; – žádný za celé by ji stádo nedostal, Neb je mi nad vše milá, cokoliv jen mám; ona ráno Mě probudí a volá: „Běla, Jarmile, má tebe ráda!“

Pak lítá okolo mne radostně, a neb se na rámě Mé posadí a volá: „Běla, Jarmile, má tebe ráda!“ Pracně totoť – věř! – sem ji celou zimu tuhle učíval – Hleď, – a tu prostomilou dnes tobě volím straku dáti!

Tobě z lásky jenom zpívám; věru, že straku nechci. Chtěl bych, než – neumí: „Běla má tebe ráda, Žalosto!!“ – „O jak blaho jesti milovati, Milovati junocha rusého;

Blaženěji – milovánu býti! Až mi zjevíte, duchové věční, Že mne miluje mladý Radosta: Raní rosou mýti budu líce.

Abych se zalíbila mládenci, A své vlasy spletu do věnečku, A vodou je růžovou poleju, Abych zavoněla jako růže,

Až si pro mne přijde mladý ženich. –“ „Krásno je, kdy všecko vůni dýše A bělým se obaluje květem; Léto ale více má pochoty; –

Tuť dozrává jahoda trávnice, A malina šťávnatá se zardí. – Nebudu pak jísti svítky bílé, Ani křišťalovou píti vodu,

Ale medy jenom píti budu, Medy píti, černé třešně jísti, Aby ústa moje sladké byly, Až je hezký Lubor líbat bude!“

„Slyš mne, Lužanko, Děvo ty jezerní! Slyš mne, milenko moje! Ty jsi krásná jako tato bříza,

Jenž ze hráze milostně nahýbá Outloboké tělo své do vodičky! Tvoje tělo bílé býti musí Z tohoto bílého jílu děláno,

V němžto se moje noha Tak přelahodně boří! Ale tvoje srdce je tvrdé Jako mé nožky pazourek! –“

„O že pak nejsem Touto rybičkou! Touto rybičkou, anebo Touto žabinkou zelenou,

Co se tak volně tu V čistém jezeru potápí! O jaká blaženost ve jezeru žíti, Jen mezi rákosy žíti a lekutím!“ –

„O že pak nejsem Tímto komárem! Což bych okolo Lužanky letal! Což bych já si radostně zapěl!

Jemně kolem tebe Bych se točíval, Od zorního Jitra po noc;

Tak jako divoký Okolo javůrka Chmel se točívá! –“ „Och, jak by potom

Zahořelo láskou Srdce komárkovi, Kdyžby si na mne Jasně pohlédla, Lužanko!

Ach, než marná jest moje žádost.“ – „Dívko jezerní! Slyš mě ve rákosu! Což bych já si tě – –

Kdyby si mě milovala! Dubinu celičkou bych prolez Zbíraje tobě pochútky, Jabka zasládlé, anebo oříšky; –

Jádra vyloupna sám ti pazourkem Z ust svých do tvých bych je podával Jemně a laskavě na tě se usmívaje!“ – „A kdyžby jsi se dosti najedla,

Ustlal bych tobě mechové lůžko, A jasanové bych větve narovnal Pod hlavu tobě, pode hlavičku; Sám posadil bych se ku nohoum tvým,

Šemraje jazykem tvoji nohu bílou. – A kdyby se dnělo Juž, kokrhal bych Tak jako kokrhá

Z rána kohoutek: „„Vstávej, dívko jezerní! Juž straka řechtá tamto na jilmu! Juž křepelenka přivolala ráno!““ –“

„Ale věru, marno tě Dnes i volám – Ty mne nevyslyšíš, Lužano hezoučká.

Ty mne poslouchati nechceš! Nuže – – tedy půjdu. (zlostně:) Když ty mne nechceš, Já tě – aby jsi to věděla, ukrutná! –

(Dá se do pláče) – že tě taky nechci.“ – „Vy nade mnou tuto Do sklepení se Mocně točící zelení dubové!

Též vy kravičky, Jenž tak žalně – z outrpnosti Do kořán své huby otvíráte A zapomínáte se na břehu pásti –

Slyštež toto moje proklínání!“ „Dívko jezerní! Vílo Lužanko! Ať proměníš se – –

O, jakž by mi bylo možno Proklínati tě, milenko, Kdyžbych se raděj v tomto bodláčí A v trní válel, než abych tě nemiloval! –“

„Nekvěltež, vy – Nekvěltež nade mnou tak Mutně, žabičky! – Nebudu se dlouho

V pustých dubinách trápiti; – O, pak marno budeš mne, Lužanko, Volati do náruče své, Až bude medvěd

V temnotě lesní Zpěvati nade mnou Hrobní píseň! – Pak věru budeš – ale pozdě, volávati:

„„Kde jsi, Lesoňku milý!““ – –“ Na podhájské stráni Roste pěkný dubec, Za tím velkým dubem

Šípkový keř bujný, A nad tím keříkem Roste sivá skála. – Ach, sivá ta skála

Do nebe se dívá, Ale nikdy deštěm Nerozzelená se; – A ten pyšný šípek

Vzhůru se vypíná, Ale planě kvete Ten šípeček pyšný A podhájský dubec

To je strom veliký, Ale nenosí, leč Malé žaludečky: – Než, moji milenku

Ještě tak maličkou Velké zdobí cnosti. – Čí pak je to děva Pod planou jabloni,

Že je tak hezoučká? Aj, to pod jabloni Usnula Želunka Dcera rybákova.

I přiletěli sem Jarní větýrkové A sypali květy S jabloně na dívku: –

Ale neotevřely se Její modré oči. I přiběhne sem k ní Její bílá koza,

Nejbělejší koza Z celého stádečka, A počala lízat Její pěkné nohy: –

Ale neotevřely se Její modré oči. Aj, tu já k ní přijdu Pod květoucí jabloň,

A děvu líbaje Volati se jímám: „Otevřete se mi Vy pěkná okýnka,

Nimažto se dívá Její mladá duše!“ Aj, a modré oči Ruče se otevrou. –

Kam popojde děva Růžotvářná Jara – Tam popojde Rudoš Mladík rusovlasý;

A kdež ona pase, Tam jeho stádečku Nejlépe chutnává; – A kudy chodívá

Její bílá noha – Tam lekutí roste; A v jakém pramýnku Děva myje líce –

Tam vonným balšámem Vodička zavání. – Jakoby to stín byl – Všudy za ní chodil;

Ale děva plachá Nesmilovala se, Leč se smilovalo Nad ubohým nebe,

A ve bílou břízu Jeho proměnilo, Tělo zdřevěnělo. Jeho pěkné nohy

Země se chytají, Jeho bílé ruce Zhůru se větvějí; Jeho modré oči

Rosičku kropějí. – Přiletěl větříček Na tu bílou břízu, A zelené listí

Zašumalo jemu: „Ach, větýrku šumný, Ty věrný poslíčku! Poslední mně službu

Nebohému konej – Dobře znáš ty Jaru, Ach – tu krásnou Jaru! I leť k ní na louku,

A tam jí zašeptej Že mé mladé tělo Hořem zdřevěnělo!“ – I leťal větýrek

Na lučinu bujnou; Ale hezká Jara Posla neviděla, Leč na svojich lícech

Dech unaveného Poslíčka cítila. „Odekud sem letíš Ty větýrku šumný?

Odekud ten šepot Smutně na mě věješ? Tak jen tesklívají, Větvičky březové!“

Odpoví větýrek: „Posílá mne Rudoš, Abych ti pověděl Jak on tě miloval,

A že jeho tělo Hořem zdřevěnělo!“ – A když hezká Jara Ta slova slyšela,

Po všech stráních smutně Tu březu hledala. Její květné tváře Blednouti počaly;

Její pěkné ruce K nebí se zdvihaly; Její modré oči Ruče zhasínaly. –

I když ji tu mrtvou Našlo jarní Jitro, Rychlo k ní poslalo Hejno větýrečků.

Ti pak ji zanesli Pod tu bílou břízu, A do kypré země Hrobek vykopali,

Do toho hrobečka Jaru zahrabali, A nad tím hrobečkem Smutně sou zpívali. –

O půlnoční době Teskně obletují Vůkol bílé břízy Dvě modrá světýlka.

Ale ta světýlka To sou její oči, A ty oči modré, Čemu ubíhaly:

To nyní hledají. – Zpívá labuť po jezeru Po jezeru vodohojném: „Aj, vy ryby, mladé ryby!

Cože rozkoš vám zde rodí?“ Zažblunkala mladá ryba: „Blaho jen rybám u vodě!“ Zpívá labuť po jezeru

U břehu teď zarostlého: „Aj, vy ptáci pěvolibí! Cože vám zde rozkoš rodí?“ Zavolalo mladé ptáče:

„Blaze ptáčeti na volši!“ Plyne loď do rákosiny, A v lodi rybák sedí si Podlé dívky růžolícé.

Zpívá labuť po jezeru: „Aj, rybáku zlatovlasý! Co zde tobě rozkoš rodí?“ A rybák mladé labuti:

„Blaze mládenci rusému Ve lodince sedmihranné, U své děvy modrooké!“