Jednou jsme šli večer na procházku – Já a duše moje, mladá Běla, K rozkošnému rybníku na hrázku; Modré oči, ústa růžová, a vůkol čela
Vlásků pramenové; věneček ze klásků Na své zlatohlavě pěkný měla. Něžně jsme se na tu hrázku vedli, A na hrázi pod dubem si sedli,
A zde do zpěvu se dala moje Běla, Já ji hladil a ona mi sladce pěla. – Hle již slunko, již slunéčko zacházelo Daleko tam za ty modré hory,
A svým bleskotem tu vůkol pozlacelo Blízké pahory a vzdálené ty bory, Ach, a duše moje, mladá Běla, Pod dubem se u večerní kráse rděla! –
Slunce zašlo, a nebe se tmělo; Krásně teď měsíček vychází, Najde nás pod dubem na hrázi, A ozáří její pěkné čelo;
I zvolám tu: „Duše moje, Bělo!“ A hladě jí ruku, líbám mladé tělo. Ale stáláť není lásky blaženost; – Kdyžto ji tak líbám na té divokrásné poušti,
Pojednou tu cosi šustne, a z nočního vyjde houští.... Odpusťtež mi, páni, že teď přestanu, A konec té básně dlužen ostanu;
Bohužel! – svíčka mi dohořuje, A já, bychť i hned chtěl konec dáti, Nenaučil jsem se po tmě psáti. Nechtež nás tam na té hrázi blízko hájku,
A proměňte sobě tuto báseň – v bajku, Jež nás moudře poučuje: „Že jednání naše často jinak vypadne, Než jak se nám na počátku okazuje;
A že toť i dosti často konec má, Neukončeným co nám se býti zdá!“ Mně pak budiž tuto k poučení, Že tu navždy bydlo moje není,
Abych tedy vlasti sloužil, Dokud v žebrách mojich srdce bije, Aby na mém hrobě někdo někdy, Nevyvolal: „Zdráv jsa, nepracoval; tehdy –
Sit ei terra levis: – ať hnije!“ – A protož chci konat vlasti službu, A předcházet každou její tužbu, Dokud ještě v žebrách srdce mladé bije;
Neb kdo matce slouží, rozkoš pije! Přijde nečekaně J. M. paní Morana, A zachvátíc mne snad ještě ve mladosti, Vyrve péro z ruky, potom – já řku dosti!
Anebo snad přiloudí se tato paní A zhasí mi svíčku – v prostřed psaní!
Cookies on Poetry Cove