Jednou kdesi
Mezi divokým lesy
Chytil ptáčník zeleného sokola;
Ale černou krutostí jsa jatý
Oškubal mu – nestydatý!
Krásná křídla oškubal mu –
do hola!
Pak, donesa ho do svého bydla,
S havranem do jedné dal ho klece.
„I vítej mi, brachu!
Jak sem přicházíš? no povídej mi přece:
Byl jsi chycen? zakusil jsi mnoho strachu?
A co tě sem přivodilo?“
Načež jemu sokol vece:
„Náhoda.
Tam, kde dosti volno bylo,
Štěstí kvetlo, nebe blaho lilo,
Zdála se mi chybovati –
Svoboda.
Opustiv dnes
Černý les,
Černý les, svou vlast,
Byl jsem chycen, cítím strast. –
Ptáčníkovi ale pomstím já se přece;
Budu ptákům, až tu lítat budou okolo,
Okazovat svoje úzké sídlo,
Budu vystrkovat svoje křídlo
Oškubané na holo,
A svůj trudný osud vypravovat z klece.“
Nejsměšnější lidé na světě jsou blázni;
Po nich – ani nevím jak jim říkají –
Kteří, jako já, co pozdě pykají
V bajky slétajíce – básní!