Slavík libě pěl si z rána,
Aj, tu uslyší ho vrána,
Na dub hned se uhostí,
Chtíc po slavíku zpívati,
A nemajíc hlasu libosti,
Počne tu hřmotně kvákati.
Než svůj nehlas vyznati se stydí,
A k slavíku v ta se slova jíti vidí:
„Jak trpký jest osud tvůj!
V květnu jen ti zpěvu přáno,
Jindy zpívat zakázáno!
Oč, že lepší osud můj!
Z jara, v letě, v podzim, v zimě
Hlasu svého užívám,
Na dubě si zazpívám!“
Na to hlásek medový
Slavíčkův jí odpoví:
„Lepšíť kratičké zpívání,
Nežli věčné krákorání.“