OPUŠTĚNÝ HOLOUBEK.

Zdráv buď, Hněvso milý! – pojď v náruč, a nech se obejmout, Neb tomu dávnoť juž, co z jara sem tě viděl. Věř, že tě více lubím, než stádo i paště polabské, Víc než láno polí, tak – jako děvče milé!

Neb tvoje usta jsou zpěvná, a lahodně vučívá Píseň tvá, co šumot mútnotokých vodiček. Viz, jak líbě chlad kyne nám z houští dubového! Poď, tuto na trávník sedneme sobě jarý;

Neb na hrázku, po nížto si mech zelenavě polízá; Pod střemchou košatou se to tak mílo sedí! Jarmile můj! – též já tebe rád mám; toužila dlouho Po tobě juž duše má; přec se políbiti nech!

Taktoť ovečka bělá v zimě po své pastvině touží; Takto po déšti raním prahne za jitra lupen. Poď, pastýři milý, na hráz sobě sedneme tamto, Nechť se stádo zatím plésně po trávě honí;

Můj štěkavý hlídák bedlivý na ovečky pozor dá, By v hustou bažinu jehně nezašlo malé. Střemcha se, viz! v košatý oblouk nad náma zatáčí, Tak jakoby chtěla nám splétati věnce jaré!

S hůry se nám zelená přes rámě haluz pozahýbá, Jakby: „zpívejtež!“ toužila šeptati nám. Zpívej! – buď: „Zezulička kuká na buku v lesy kuku!“ Neb onu: „Čí je to, čí děvčina modrooká?“

Aj, nebo zazpívej dnes písně, písně milosti, Jež Bíloň vyřezal v kůru mladého dubu! Kdožby nezpíval rád, pod střemchou vůni dadoucí? Kdožby nepěl, vodní kdyžto utichne šepot?

Známť já píseň i tu drevnou: „Pleje děvče konopě.“ Znám: „Věje větříček“ – znám: „Kozo, kde jsi byla?“ Než, teď svou píseň zazpívati tobě domejšlím, Jenž z ust pod zelenou vyplynula mně lipou.

Pěj, pastýři milý! – rád, rád si ve háji hovívám, V němžto zpěv ptákův ňádra lahodně kojí; Když ale ty zpíváš, tuť skáče mi srdce ochotněj: Buď mě k pláči nutíš, buď mě porozveselíš!

V háji holoubek Sobě letává – Ze dubů na dubec Teskně letá;

Mutně si houká, Mutně volává, Holubičku milou K sobě volá; –

Ve tmě i ráno Jen bědováno, Ve tmě i ráno Darmo voláno!

Ze dubů na dubec Teskně letá – Holubičku milou Marně volá! –

Spí studeném ve Stínu holubka, Pode ní studená Skála leží; –

Vítr polabský Chladně zavívá, Okolo studená Vodka běží; –

Vletne holoubek Přímo na doubek Kdežto milenka Spí holuběnka –

Pode ní studená Skála leží, – Okolo studená Vodka běží. –

Sletne holoubek, Pírkama hřívá, Perutí ji bělou Teskně tepá; –

Mutně zobáčkem Dech v ni nalívá – Studená tu leží Milka lepá! –

Darmo ji líbá, Ni pozahýbá, Pírkama hřívá, Dech v ni nalívá,

Perutí ji bělou Teskně tepá: – Studená tu leží Milka lepá! –

Spí studeném ve Stínu holubka, A u ní studený On tu leží; –

Vítr polabský Chladně zavívá, Okolo studená Vodka běží; –

Ve tmě i ráno Víc nevrkává, Ve tmě i ráno Víc nevolává;

Ze dubů na dubec Juž neletá, – Holubičku milou Juž nevolá! –

O, můj Hněvso milý! – nech, ať tvoje usta políbím; I truchlé zpěvy tvé rozkoše do mne lejí! Tak libo rákosinou nekvílí vodka tekoucí, Tak listí nešumí v hájině nad potokem!

Teď ale poďme honem, a sytá stádečka napojme. By se neskoupala, pryč, psíku, zažeň kozu mou! – „Ty větříčku šumný! Proč tak trudno pozdychuješ?

Nesešli mi poselství od roditelův mých? O větrové! Vaše slova nejsou slova lidská! Větrové svatí!

Vy ste hlahol nesmrtelných bohův.– Větrové! Vy věrní ohlasové ducha neznámého, Anto si vyvolil schránku

V ňádrách děvčích! Já vám žehnám; Nebo, co tak jemno mluví ve mně, To slyším v šepotu vašem!“ –

„Vy zelení stromové! Lítají to po vás Ptáčkové zpívaví, A nebo to těkají

Duchové zesnulých dědů Po drevách těchto? Vítejte mi! vítejte mi! – Brzo já budu těkati s vámi

A bohům plésati lesním, A bohyním vod!“ – „Ha, ty krásné slunce! Kéž bych mohla

Létati s tebou šumným větrem! – Jak líbo a tichouce zacházíš! – O, dnes, dnes moje duše tichá Půjde s tebou

Do hlubokého údolí duchův!“ – „Vy hájiny! – Zelenejte se věčně! Už nebudete provolávati

Hlas můj tichým skalinám! S bohem Ozvěno, Věrná písně mé volalko! Kdož tě bude učiti zpěvům

K slávě bohův lesních?“ – „Ha! šepotá to rákos Okolo svatého jezera Bujný věnec pletoucí?

A nebo mne voláte, Vy, bohyně vodní? Ano, vy mne voláte Žádajíce mladou oběť!“ –

„Krásný je byt váš V tomto tichém jezeru! Tu s vámi plesati budu, A sedávati na trávě jezerní,

A kolem nás pokvětou Lília vodní, a bílé lekutí! – Nuže, vy Bohyně vod! Ježto zelenýma perutěma

Proudíte jezerem tímto, Přijmetež, ó přijmetež Tuto mladou oběť Do chladné náruče!“ – –

„Růže milostné – Ozdobo polabin! Zbledněte růže, Krásoto věnců!

Ach, divokrásné Mním viděti květy, Ježto viděl sem Ve snu libostném!“ –

„Aj, ty slavíku – Pěvče polabský! Ustaň v šumavé Háje vylévati

Rozkoše proudy: – Nebo tvoje píseň Opakuje hlásky, Jakové sem dnes

Ve snu poslouchal!“ – „Ha! vy kozy krotké, Vy kozy běloučké! Ukryjte rouno

V zelenou chrastinu: Ať mě nepamatuje Bělota povábná Na líce bílé –

Líce mlaďoučké!“ – „Vadněte růže! Vadněte květiny! A ty slavíčku

Zpívati ustaň, A vy kozy bílé V temno zalezte a Truchlete se mnou!

Větru žalujte Boly mých ňáder; Ty ale větýrku Ozvěně šeptej

Ozvěně věrné Jak tu žalostím; A ty tajitelko Lásky bojácné –

Nářky vyjev moje Jelce potajmo!“ –