O, znám-li srdci Tvému
Bol rozeloučení,
Že zavinilo, mému
Rač dát odpuštění!
U noh se vinout
U Tvých mne zhynout
Nech za proviněnou,
Pro lásku zmíněnou.
Jen očko Tvoje,
Jež nebe moje –
O, té milosti přej,
Spočít mu na mne dej!
Ze růžových
Ze rtů Tvojích –
K té prosbě kyň!
Jen ještě jedno,
Milovné jedno
Mně zdráv buď zplyň!
Vždyť od Tebe, od mého
Již od blaha je všeho,
Ach! jest mi odespět,
Je spěti v dálno mhlošedé,
Kamž, ach! mne hvězdy jen bledé,
Tvůj neprovází hled –
Kam luna jen zavítá
A slz necitná čítá,
Jež srdce pláče Ti moje;
Chladných kde jen skalin stěně,
Jen drv tichounkých ozvěně,
Proč hruď mi teskná – slyšno jest.
Ach u Tebe, Tyť víš, vždy jen,
Zlatý i svůj kdy skrývá
I rozestírá svit kdy den,
Vždy duše má přebývá.
Když Tvé mi oko kyne,
Má všecka mizí strast,
S Tvým úsměchem mi plyne
Rajská ve ňádra slast.
Ty mého jedinou
Jsi ducha útěchou;
A trvalo to mile,
Odloučení, až chvíle
Plamen bolů v hruď uvrhla:
Tu, Tvé to srdce ždálo,
V té bouři mé by stálo,
Pečeť by ústa nestrhla? –
Ach, znám-li srdci Tvému
Bol rozeloučení,
Že zavinilo, mému
Rač dát odpuštění.
U noh se vinout,
U Tvých mne zhynout
Nech za proviněnou,
Pro lásku zmíněnou.
Jen očko Tvoje,
Jež nebe moje –
O, té milosti přej,
Spočít mu na mne dej!
Ze růžových
Ze rtů Tvojích –
K té prosbě kyň!
Jen ještě jedno,
Milovné jedno
Mně zdráv buď zplyň!