Byla někdy jedna matka
A ta měla synů mnoho;
Jemnostpána udělala z toho,
A z jiného půl hrabátka.
Dobrá vdova tato
Rozdala jim celé jmění, všecko zlato,
Myslíc: že co dobrým synům dá,
To že nejlépe schováno má.
Ale slávou oslepení synové
Brzo na svou matku zapomněli;
Jiným dávali, a jí jen dáti chtěli;
Ach, a dobrá matka, aby synům hanby nedělala,
Pod večer na Pražském mostě žebrávala.
Mnohý cizinec tu kráčel okolo,
Vida ženu oškubanou na holo;
Ale žádný jí nic nedaroval,
Než, že tolik možných synů má, jí předhazoval.
Matka zemřela hladem;
Pohřbenatě pod Vyšehradem.
A synové, když smrt její uslyšali,
Nákladný jí na hrob kámen dali.