Povolný osudu pán jeden výhost dává
I lásce k jazyku, i slávě otců svých;
Na čekan zavěsiv tu štít a meč jejich,
Sám sednul na kozlík, a bičem pošlehává.
O Corneillu a Racinu
Chlubná ve Francouzích zmínka:
Avšak my Čechové také
Máme – Vránu a Kořínka.
Či ten měl pravdu, v oslavě kdo stínu ležel?
Či onen, komu osel přináležel?
Tak spor druhdy Abderité vedli,
Až zlostí rděli se a bledli.
Či lépe v kozých brad psáti,
Než u kozích? již račte o to dbáti,
By nevznikaly v obci rozbroj, zrady
Pro stín kozí brady.
Pan Nadutý že co živ neviděl prý blázna plného;
Což pak ještě co živ v zrcadlo nikdy nekouk’?
Náš pan Mlachuba prý, co do města vešel, sobě fouká;
Proč mu to máte za zlé, vždyť mu z bot sláma, hle, kouká.
Jiné hezky malovati,
Jest ti již na obyčej;
Což ti svůj přemalovati,
Není dáno, obličej?
Lidé ze dřeva řezati
Věru dobře znáš;
Ducha nemůžeš jim dáti,
Neb ho sám nemáš.
Muž se ženou po celinký den nevinnou se vadívá,
Svůj že nemůže jazyk trošku držet za zuby;
Není-li ukrutný? Aj, jak toho žádati může,
Když žena dávno nemá jednoho zoubku ani?