Můra u večer se vloudila
Do příbytku lidského;
Ve tmavém se koutku ukryla.
Aj, tu vidí cosi lesklého –
„Co to?“ na mysli přemítá,
Snažně kolem toho lítá.
„Jaká to krásota!
Jaká to jasnota!“
Chvátá do lesku toho milého,
Požiti chce jasna toho přelibého –
V oheň vlítne –
Mrtva slítne.
Vězte, že co krásné nám se zdá,
Často záhubu jen v sobě má!