Pověz, milý holoubku,
K čemuž křidélka bílá
Vesele vždy tak napínáš?
A z místa proč na místo
Po boudě mé si lítáš?
„Věneček hledám po boudě
Pletený z fijal milostných;
I až jenom jej najdu,
Tu vezma jej do zobáčku
A napna svá perútka,
Poletím – poletím – –
Větérkové služební
Zanesou mě k tvé rybářce,
A já věneček vypustím
Na klín rybářce krásné,
A zacukrujuť radostně:
„Já jsem živý holoubek
Ze zahrady, z té budky,
A pán mě sem posílá
S fijalovým věnečkem.“
O, pusť mě, ať nemeškám.
Poletím – poletím – –
Známť já dušičku dívčí,
A vím, co ráda mívá.
Zacukruju slovíčko,
Na raménko sednu bílé,
A kolem úst růžových budu
Hráti zobáčkem.“
Zůstaň, holoubku, u mne,
Nedám ti vínek nésti;
Ve laskavém kochání
Zapomněl bys na pána,
Anižby ses mi vrátil
Do budky mé kamenné;
Z ruky mé nechtěl bys více
Chlebové drobečky jídat;
Zůstaň, holoubku můj!