Rákosnými bažinami
Krokodil semtam se vláčel,
Když pocestný těmi krajinami
Zbloudiv s cesty kráčel.
Obluda ta blíž se brala,
A podivno kvičeti se jala;
Časem vyla, jako poraněné zvíře,
Když se k smrti chystá u své díře;
Ba zas, by ho blíž přilákala,
Jako dítě plakat počala.
To když člověk uslyšel,
V rákosí po hlase kvapně šel,
Vece: „Povinnost je přispěti,
Buďto zvěři, nebo dítěti!“
Však – nastojte! spatřiv krokodila,
„Bože!“ – zvolal, a již krev se proudem lila.
Dobře činí ten, kdo slovu nevěří;
Lépe, kdo přemýšlí, dřív než uvěří.
Skoumej; dočkej, jako husa klasu;
Nevěř hlasu!
Nebť i ve přátelském hovoru
Viděl jsem již mnohou potvoru.