Kocourku srsť černounkou,
Krásnou, lesklou, hlaďounkou
Druhové vždy záviděli,
Sami takovou mít chtěli.
„Ach, bratrové, nechtějte
Srsť takovou, jak já, míti;
Tu se jen podívejte,
Jak já bídně musím žíti!
Chci-li vyjít jen na prah –
Jaký zakouším já strach!
Každý na mou kůži číhá...“
A hle! co to mluví, zdvihá
Hůl se nehorázného
A usmrtí – krásného.