Jel vůz zlehka po silnici,
Snopnou obtížen pšenicí:
Aj, tu skvostný hrčí kočár –
Sprostý vůz se uhne v močár.
„Jak mi tě líto,
Můj milý brachu!
Že tak lenivě
Plazíš se v prachu!
Viz! jak hbitě kola má se točí! –
Jakým hlukem přítomnost svou oznamuji!
Každý může na mně nechat oči –
Lid – zvěř – vše se stvoření mně obdivují!“
Moudrý vůz mlčí –
Zlehka se točí.
Kočár vezdy provází hluk hromový –
Až jej v lůno přejme lesík bukový.
Když vůz přijde ve kraj lesa bukového,
Zhlídne pyšného tu bracha zdrceného.
Na to vůz chlubnému praví:
„Dál dojdu s vahavou opatrností,
Nežli ty s nepředloženou čerstvostí.“