Přeskočil vlk mezeru,
A těkal si divým skokem
Pyšně k jezeru.
Dívá bystrýma se zrakoma
Do hladiny jezerové.
„Bohové!“ zaskřípá zuboma,
Uviděv svou hubu ve hladině
Nevinňátkem zakrvácenou,
„Mluvte, vy bozi a bohyně!
Jakové jste jmeno dali
Jezeru na této lučině?
Rcete, jakže slove toto jezero,
Jež zloběsnou hrůzotu
Sype na mou veledušnotu!“
I zahřmí hlas Černoboha z háje:
„Báje!“
S divým štěkotem
Vlk opustiv jezero,
Prudkým poskokem
Běžel do dubové temnoty,
Aby zakryl ducha děsnoty.
Opodále
Na vysoké skále
Páslo se mladé jehňátko –
Prosté nevinňátko.
A když vlka utíkati vidělo,
Dolů se mu zachtělo.
„Věru, předce bych jen rádo vědělo,
Což to lesní zvíře
Ve jezeru uhlídalo,
Že ho to tak polekalo?“
Řeklo, pak se do jezera podívalo.
Nic – jen obraz nebe,
A pak sebe,
Prosté nevinně
Uvidí ve hladině.