Na jaře to bylo; já kytaru ladě
K oslavení své milé,
Chodím sobě ráno po zahradě;
Všecko vůkol v plném květu hrálo,
Medem oplývali květové,
Lupeny jsou kryly krásy perlové,
A na modrém nebi slunce plálo;
Vše tu plno šťávy a plno bujarosti,
Jakoby se to kochalo v nesmrtelnosti.
Ve růžovém tu květu jabloň stála.
„Přisahal bych vám, vy bujní květové,
Že jsem ve zahradě rájové,
Kdyby se tu má Evička pod ní smála!“
Zvolám; ach, a na ni mysle stále,
Kráčím po zahradě dál a dále!
Slunce výše na nebesa vyletě,
Jaksi divně v uzardění plálo;
Blízko plotu – aj! tu pěkně stálo
Houští bezové ve bílém rozkvětě!
Tuť pojednou se mi jako zdálo,
Že mi oči, krásou podnapilé,
Čarovná zavírá dřímota;
Tušení mne jakés opojuje milé,
Jakás touha.... „Okusím to!”
Řku, a položím se pod bezem tímto.
„Bože! jak mi jest..? jak milo – tě..“
Šepci, libostí se rajskou koje;
Aj, a v okamžení tomto duše moje
V jiném se nachází životě.
Já se ve prachu kořím; – oko její hledí
Na mne, ona mne vidí, ještě klidně sedí,
Zdvihnu ruce proti ní – ach! a ňádra moje
V klokotavém dychtění velké vedou boje;
Ona s duhy stupuje, ku zemi se níží,
Zdaleka se usmívá, teď se ke mně blíží...
Políbí mne!.... procitnu, a v zeleném lůně
Svou libostí bezová pozdraví mne vůně.