Holubinka na střeše kdy seděla,
Takto na ni lstivá liška křičela:
„Snes se ke mně níže,
Krásné něžné holoubátko,
Ach, jen o drobátko
Ke mně blíže!
Budem sobě spolu hráti!
Nu! vždyť nemusíš mi za to pranic dáti.
Pojď, nenech se dlouho prositi,
Darmo chci tě nositi
Spanilými krajinami –
Rozkošnými dolinami –
Okotěšnou lesinou –
Sadem – libou roklinou –
Všude – všude chci tě nésti,
Hleď se jenom brzy ke mně snésti!
Pojď! nenech se jen tak prositi!“ –
„Znám tě, v břichu chtělabys mě nositi,“
Holubinka mluviti se jala,
„Spíš bych, věru! víru tomu dala,
Kdybys tolik řečí nedělala!
Kdož nám mnoho mluvívá,
Zle ten s námi smýšlívá!
Tak dobrá mi matka povídala.“