Ani nevím, kdy to bylo:
Dávno – ve šedivém věku,
Když byl v stavu básník zastaviti řeku,
A libým slov skladem
Pohýbati Vyšehradem!
Jak jenom čas tento pojmenuji?
Ano, již se pamatuji:
Tenkráte to bylo,
Když se po vší vlasti proudem lilo
Ve dojemném liboznění
Lumírovo pění,
A k pověčným činům popudilo
Mocných knížat mocný pluk;
Takový byl pěvce toho libozvuk!
Abych tedy pověděl, co povídati chci!
Božský Lumír (neboť básníci
Jsou prý tvorní bůžkové, což každý okusí,
Kdo se o básničku dobrou pokusí)
Smutně jednou sedě, pozoruje,
Že hodina života mu dopršuje.
I vzal do své ruky javorové dřevo
A vyřezal dost pěkného ptáčka;
Jedno křídlo v pravo, jedno v levo,
Nohy dvě, a do útlého pak zobáčka
Kluzkou dírku, a volátko volné
S velkou umělostí udělal,
A pak, dechna v něj, svůj život
I tvorného ducha jemu dal,
Aby zveleboval háje dolné;
Předvídaje, žeby zpíval k nechuti
Bez božského nadchnutí. –
Potom ještě malá chvíle minula,
A Morana Lumírovi kynula;
Neboť stanovily božské sudby,
Aby on byl v nebi učitelem hudby.
I obživnul slavíček –
Mladý tento básníček
Letěl na olš, ježto klenula se nad potokem
A zde pak hlubokým pěvotokem
Klokotával písně Lumírovy. –
A protož, hle, blízko vod
Tak lahodně zpívá teď slavičí rod.
O kdy vrátíte se, blazí dnové!
Uskutečnětež se balšamoví snové!
Pěvče bohu rovný! děde Lumíre!
Nadělej nám, nadělej nám slavíků –
Ze dřevěných básníků!