Jednou – právě horko bylo,
Až se potůčkami s čela lilo –
Sedli sobě pastouškové
Pod košaté stromy kaštanové
Do chládku.
„Jirko, povídej nám pohádku!“
Tak to všecko vůkol volalo,
A pokoje pastouškovi nedalo,
Až si předc konečně říci dal,
A jak následuje, povídal:
„Sprostý chroustek v máji
Bezpečně ve libém háji
Trávil o samotě čas.
„Věru, juž mám dosti
Této zelenosti!“
Zavzněl jeho bručný hlas.
„Mám tu věčně zaklen dlíti?
Nic viděti a neviděn býti?
Město musí jiný ples
Pro mne chrousta míti,
Nežli tento les!“
To vece, již pryč – pryč z lesiny
Chvátal přes květoucí doliny,
A v milostném bžukotu a zpěvu,
Mnohým cudným pannám k hněvu,
Nedbaje na jejich vzdechy,
Přes věžaté střechy
Bezpečně do města vletěl.
Ale, ale! – co se nestalo?
Uvidí ho hejno kluků,
A ti v posměvačném hluku
Tak ho dlouho po ulici chytali,
Až ho do klobouku dostali.
Nyní – chroustek ubohý –
Na mlejnku se točí – beznohý!“ –
„Dobře se mu, tomu chroustu stalo!“
Všecko vůkol Jirky vyvolalo,
„Že, jsa živ on v lesní svobodě,
Sám si do poroby letěl, doma žíti nerodě!“