Och, vy hory, hory,
Naše české hory!
Proč se zelenáte,
Naše milé bory?
Vždy se zelenáte,
Ale nikdy květem
Se neosýpáte;
Och, vy naše hory,
Vy zelené bory!
V jarmu naše dědina –
Předce si nezoufá,
K Bohu prosby posílá,
Oupí jen a doufá;
Ve tajemném žalování
Volá z nebe smilování,
Ach, a vždy jen doufá;
Doufá a ve bídě své
Předce si nezoufá.
Jen se, milé lesiny,
Jen se zelenejte,
A to naše oudolí
Věncem ovívejte!
Hle, vítr od východu
Mračno k nám dohání
A nese nám, nese juž
Z nebe smilování;
Nechvějte se, milé stromy!
Ve mračnu tom nejsou hromy,
Ale požehnání;
V rosných kapkách ze mraků
Deštík dolů splyne,
A vše život dostane,
Co teď schne a hyne.
I protož, vy lesiny,
Jen se zelenejte,
A vy, milí bratrové!
Jenom nezoufejte;
Vždyť pak nám i zázrakem
Bůh pomoci může,
A na jedlích porostou
Lilie a růže.