Smutná, hle! zastřela oblaka nebe,
Stvoření zalézá celé bez sebe,
Déšť se jen valí a zuřící hrom
Poráží skály i stoletý strom.
Vichr tu osykou hrozně si třese,
Tamto zas vyvrací jedloví v lese,
Všecko, ach, všecko, co přijde jen v stříc,
Strhá a valí si s hrkotem pryč.
Moře se nadýmá, vlny se věží,
Korábu kus tu, tam lan – mrtvol leží;
Daleko slyšeti vichru jest jek,
V oblacích rozléhá živlů se vztek.
Ach, kde jsi, oudolí, kterés mi v máji
Bylo co Adamu obydlí v ráji;
Není tě, běda! ach není tě víc,
Bouře tě změnila v prvotní nic.
Ha, tak pak přestaň již, ukrutný čase!
Přestaň, a libé vrať slunéčko zase;
Či-li chceš krásný nám přírody dar
Zkaziti, celý svět uvesti v zmar?
Přestaň, o! jednou již káceti stromy,
Přestaň nám bořiti chatrče, domy,
Vzdal se již, vzdal se, o hrůzo! – ha sic...
Nebude na světě radosti víc!