Jan Haukap něžně o chudinu dbal,
když na Strahově opatem se stal.
A pro almužen hojná vydání
on leckdy zaslech’ bratří žehrání.
Než, nedbal nic a v lásce k chudým rost’;
kdo chudý, vždy mu vítaný byl host.
„Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh
můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“
A jednou, žebráků když hostil dav,
z nich jeden nápadný měl vzhled i mrav.
Tak důstojně si vedl za stolem,
že podiv, úctu budil kolkolem.
A jeho zrak, ač krotký, slunný byl,
jak pronikavý šíp se v duši ryl.
„Kdo jsi?“ chtěl ptát se opat kolikrát,
leč zaražen vždy zůstal před ním stát.
Když nasyceni hosté veškeří,
Jan opat zvědav stanul u dveří.
„Své jméno cizinec mi poví snad,
až ze síně se bude ubírat.“
Jak v řadě přistoup’ k němu chuďas ten,
byl naráz bílým světlem obestřen.
Bok odhalený jizvou se mu rděl
a jizvy zářné v rukou, nohou měl.
Tu štěstím v závrať padal opat Jan
a sotva vzjásat moh’: „Můj Bůh a Pán!“