Jan Haukap něžně o chudinu dbal,
když na Strahově opatem se stal.
A pro almužen hojná vydání
svých bratří zavdy zaslech’ žehrání.
Než nedbal toho; v lásce k chudým rost’
a z almužen si klenul k nebi most.
„Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh
můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“
A jednou žebráků když hostil dav,
z nich jeden nápadný měl vzhled i mrav.
Tak důstojně si vedl za stolem,
že podiv, úctu budil kolkolem.
A jeho zrak, ač vlídný, snivý byl,
jak pronikavý šíp se v duši ryl.
„Kdo jsi?“ ptát opat kolikrát se chtěl,
leč zaražen vždy před ním oněměl.
Když nasyceni hosté veškeří,
Jan opat zvědav stanul u dveří.
„Své jméno cizinec mi poví snad,
až ze síně se bude ubírat.“
Než sotva přiblížil se chuďas ten,
byl náhle bílým světlem obestřen.
Bok odhalený jizvou se mu rděl,
a jízvy na rukou i nohou měl.
Tu v sladkou závrať padal opat Jan
a vzjásal jen: „Můj Bůh, můj milý Pán!“