Nedávno tři svatí vyhoštenci
z končin egyptských se vrátili;
klidně v smaragdových vršků věnci
Nazaret spal vedrem unylý
a těm třem ty vršky povídaly:
„Pokoj vám! My strážcové jsme dbalí.“
A byl pokoj po celičké chatě,
kam jen očím událo se zřít.
Josef dílnou šukal, v rukou latě,
s příčkami jež hodlal v branku sbít;
duší myšlenka mu šla, dar Boží,
že své kosti spokojen tu složí.
Podál před komůrky zevní prahem
s kužele Máť Boží předla len;
nemísil se s jejím tichým blahem
zlověstivý o Golgotě sen,
před divadlem poutavým té chvíle
ustávaly hbité ruce v díle.
Malý Ježíš skývu chleba drobil
holubům, jichž houf se k němu slét’,
a tak sladký dětství vděk mu zdobil
hlavu rusou, korálový ret,
že Máť v duchu výhost přástvě dala,
by jej schválila a zulíbala.
Zatím drobty sezobány všecky,
Ježíš neměl hladovým co dát;
prchl z jeho tváře výraz dětský,
stínem soucit na čelo se klad’,
soucit vážný s utrpením tvorů –
božství blesklo z hošíkova zoru.
A Máť šťastná, která právě chtěla
zlíbati mu líčka růžená,
horoucí zas žádostí se chvěla
sklesnouti co nejhloub v kolena
a jen jako člověk Bohu svému
klaněti se dítku milenému.