Jan všecek usebrán mše svaté obět koná;
máť Páně líbezná jak douška sladkovonná
je při ní přítomna a žízní po chvíli,
kdy v chleba způsobě Pán k ní se přichýlí.
Ta chvíle nastala. Jan s osluněnou skrání
chléb rajský přináší a k Marii se sklání,
jež s velkou pokorou, až k zemi sklesajíc,
té krmi žádoucí zří zanícena vstříc.
Již chléb jí v ústa dal. Pán v srdce její spěje
a všecek radostí a rozkoší se chvěje,
že vchází v nádherný a prosvětlený chrám,
v němž od věčnosti skryt a trůn si zvolil sám.
Již láskou pojí se Pán s matkou plnou něhy;
jak blesky křižují se jejich vznětů šlehy
a rostou v zápolu jich srdcí nadšeném,
až obé srdcí vzplá jen jedním plamenem.
Jan dávno dokonal mši svatou drahocennou,
a ještě Maria je skleslá na kolenou
a jako zbavena vší síly životní.
A věru nežije – jen Kristus žije v ní.