Jak šarkan se přivalil sveřepý Hun –
„Zde vztýčím si na věky královský trůn.“
Jak úzkostná kuřátka sbíhá se lid –
„Kam talisman zděděný na rychlo skrýt?“
I rozhodnou matičky, národa sloup:
„Buď ponořen v jezera tajemnou hloub!“
Hun vztýčil trůn, lid ohromil,
než jeho šíje nezlomil.
Ten potopený talisman
lék silný kouzlí do všech ran.
A denních smutků do šera
svit bílý metá z jezera.
A mísí v žaloby staletých muk
co den svůj čarovný slavičí zvuk.
A v zápasů dlouhých rachot a shon
zní denně jak svatý chrámový zvon.
Již tisíc let hromuje nezvaný host:
„Mít musím těch otroků zářivý skvost.“
Již tisíc let talisman ruší mu klid;
vše marno – z té hlubiny nelze ho vzít.
Ó písni v duši slovenského lidu,
ty talismane v dumném jezeře,
jak tisícletý slavík bez poklidu
boj světla vedeš proti příšeře;
zníš jako zázrak všemu světu
z úst dívek, junů, stařen, kmetů
a překonáváš zlost i lež,
až lidu volnost vypěješ!