Vzplanuv touhou po svatosti,
po nebeské odplatě,
v monastýr blíž řeky Nilu
mladík přišel ve chvatě.
„Vzejde ti tu,“ mínil opat,
„blahé smrti světlý den,
budeš-li vždy bez odporu
rozkazů mých poslušen.“
„Slibuji to,“ tvrdil jinoch,
„z celé duše upřímé.“
Zkoumavě ho opat změřil:
„Ochotu tvou zkusíme.“
Jen to řek’, prut sturačový,
který dávno suchý byl
a jejž právě v ruce držel,
v zemi před ním zastrčil.
„Prut ten budeš zalévati,
až se zmladí, vydá květ!“ –
Užas mladík, ale s chutí
úkolu se chopil hned.
Den co den mu konat bylo
pochůzku dvou téměř mil,
aby sobě velká vědra
vodou z Nilu naplnil.
Nejeden mnich smál se tomu:
„Opat tvůj je bláhovec,
že ti káže podnikati
nesmyslnou, marnou věc.“
Mýliti se jinoch nedal,
úlohy své věrně dbal,
za celý rok vodu nosil
a prut suchý zaléval.
Horlivosti jeho plamen
po roce tom neuhas’,
zaléval prut suchý pilně
celičký rok druhý zas.
Třetí rok, ač prut byl suchý,
neochabl v naději,
dnem i nocí vodou z Nilu
zaléval jej pilněji.
Konečně – ó, divu toho! –
suchý prut ten osvěžel,
jako v roucho cti a slávy
oblekl se v květnou běl.
Pravil opat jinochovi,
jenž byl mocně divem hnut:
„Velkou pravdu naznačuje
znova zkvetlý suchý prut.
Také zprahlá světská duše,
zaštípena v mnišský řád,
může se jen poslušenstvím
živou, svěží, svatou stát.“