Již sladké „Staň se!“ šeptla Maria
a v lůno její vhostil se, jenž jest,
i zřela v ekstasi ruch svítání
v svět zamlžený slavit tichý vjezd.
Cos jako o nadějích ranní sen
šlo zemí rozespalou kolemkol,
mdlé zmije, vášně, dokonávaly
a lámal se trn břitký, starý bol.
A z šerých dálí kmitalo se cos
jak nadoblačné dráhy mléčná běl
a bělí chvěl se oblak andělů
a „Gloria“ všem dobré vůle pěl.
A mrtví procítali z dřímoty
a v udivení napínali sluch
a narychlo se jali rozsévat
žeň bílých květů v zpustošený luh.
A síje ta se zazelenala
a země zmládla k neuvěření
a segment slunce východ ozářil,
že byl jak v jednom růžném plameni.
A Maria se jala mocně vlást;
kol skrání jejích vzplálo dvanáct hvězd
a škůdce had jí utkvěl pod nohou,
z níž bylo vidět zlatou růži kvést.
Vše bylo jako nové stvoření
a Maria jak všeho slunný střed
a živí, v rukou zářné lilie,
k ní upírali zanícený hled.
„Dej krmě hladovým!“ k ní volali,
až zeměkruh tím voláním se třás’ –
Tu v lůně jejím neposkvrněném
děl touhy plný, srdcejemný hlas:
„Již troskotá se říše škůdcova,
v ráj milosrdenství se mění svět
a tys v tom ráji stromem života
a líbezně jej budeš zaclánět.
A já jsem květ, jenž pučí z mízy tvé
a dozrá nenadále v rajský plod,
bys v rozednění věků radostném
čím sytit měla živých lačný rod.“