Vzúpěl Dalton k Bohu: „Cestu k nebi jistou
patrně mi zříti dej!“
Bůh mu v nitru pravil: „Svaté Teresie
srdce shlédnout nemeškej!“
Do Alby de Tormes, kde to srdce trůní
v jasné váse z krystalu,
z končin dálných Dalton nedočkavě chvátal
v noci, v denním úpalu.
S prosbou vroucí padl v Albě na kolena:
„Kéž to srdce vidět smím!“
A než popatřil je, ovanut byl proudem
vůně jeho zázračným.
Pocítil, že lahod vůni této rovných
údol zemský nehostí,
a chtěl na místě se opojit a zemřít
rajskou její sladkostí.
Avšak poznovu Bůh ozval se mu v nitru,
prosby jeho pamětliv:
„Nezpíjej se marně vůní toho srdce,
nýbrž shlédni jeho div!“
A jen pohléd’ na ně, tušil hned a chápal
cestu zářné mystiky,
neboť viděl z něho urputně a bujně
trojí trn růst veliký.