K Janě z Valois, když touhou mřela po přijetí svátostného těla, přišel Ježíš jako slunce plana a s ním Maria, máť požehnaná;
v křišťálové váse lepotvárné přinesli k ní dvojí srdce žárné. Pravil Ježíš Janě potruchlelé: „Pohleď, milená, jak luzně, skvěle
srdce mé a srdce matky mojí v klenot ceny nesmírné se pojí! Dej i ty své srdce k těmto dvěma v poklad, jakého ráj Boží nemá!“
Ve štěstí, jež potkalo ji znáhla, chvatně Jana po své hrudi sáhla a v ní chmatem rychlým jako střela srdce toužné zachytnouti chtěla,
ale velkým uleknutím zbledlá oči zarosené k Pánu zvedla: „Ach, můj Pane, strastnou beznadějí, hořem náramným se všecka chvěji;
v hrudi mé je jako po vymření, srdce láskou vroucího v ní není. Co teď přidám na tvůj pokyn sladký k srdci tvému a tvé něžné matky?“
Usmál se Pán s důvěrností milou na nevěstu k smrti zasmutilou a ten úsměv duši přenešťastnou mžikem naplnil jí tuchou slastnou,
kam to srdce, pro které se trudí, podělo se z její bolné hrudi. Ježíš sám je z touhy bez úkoje uloupil a vložil v srdce svoje,
aby žárem lásky prudce vzňatým tvořilo s tím jeho svatosvatým a s tím nejčistějším jeho matky poklad vzácný nad všeliké statky.
Cookies on Poetry Cove